Z knihy Phase of Wood – jak Aram Tzayig uvažuje a jak léčí
Dítě a emocionální pole rodiny
Při léčbě dětí pozorujeme jasný vztah mezi fyzickým zdravím a emocionálním stavem. Je proto zcela přirozené, že emocionální stav rodičů a vztah mezi rodiči a dítětem ovlivňují fyzické zdraví dítěte. Dítě úzkostné matky bude nevyhnutelně ovlivněno emocionální atmosférou, kterou matka vytváří, zvláště pokud se její úzkost soustředí právě na něj. Děti otců trpících hněvem a frustrací budou podobně ovlivněny nejen těmito emocemi, ale i skutečným chováním svého otce.
I méně vyhraněné situace mohou mít na dítě výrazný vliv. Děti často odrážejí a někdy dokonce zesilují emocionální atmosféru svého nejbližšího okolí – napětí mezi rodiči, sociální problémy sourozence nebo finanční tlak v rodině. Malé děti jsou mnohem více ovlivněny emocionálním prožíváním než logikou a rozumovým vysvětlením. Pro nedostatek širší perspektivy a dosud nerozvinutou schopnost chápat souvislosti prožívají situace kolem sebe mimořádně intenzivně.
Když léčba nedrží
Když léčba nepřináší dítěti trvalou rovnováhu – zvláště pokud po výrazném zlepšení dochází k postupnému návratu příznaků – měl by praktik zvážit možnost přetrvávajícího vnějšího vlivu, který stále působí jako příčina onemocnění. Léčba dítě dočasně uvede do rovnováhy, příznaky se však postupně vracejí, protože samotná příčina nadále působí. Taková pokračující nerovnováha může souviset s mnoha faktory: se stravou, klimatem, prostředím, působením vnějších látek nebo s emocionální zátěží.
Prvním krokem léčby by proto mělo být posouzení možného zdroje tohoto vnějšího vlivu. Má dítě vhodnou stravu? Nepůsobí zde klimatický faktor? Není vystaveno psychickému tlaku? Neprožívá obtíže ve škole nebo ve školce? Není pod tlakem vztahů se sourozenci? Existuje napětí mezi rodiči?
Takové otázky mají rodičům pomoci rozpoznat možné příčiny nerovnováhy. Celý proces však musí probíhat postupně a s velkou citlivostí, protože účinný může být pouze tehdy, pokud si rodiče souvislosti uvědomí a budou ochotni s nimi pracovat. Pokud praktik nepostupuje dostatečně citlivě, může tím snadno narušit léčbu jako celek.
Etická otázka
I poté, co rodiče pochopí vztah mezi svým vlastním stavem a stavem dítěte, zůstává cesta k tomu, aby se léčil rodič ve prospěch dítěte, dlouhá a v praxi poměrně vzácná. Zde vstupuje do hry důležitá etická otázka.
Zdá se mi problematické doporučit někomu léčbu u sebe samého, protože tím vzniká možnost, že by taková léčba mohla být určitým způsobem vynucená. Tento princip považuji za natolik důležitý, že kdykoli někomu doporučím léčbu – byť jen nepřímo nebo formou náznaku – nabízím ji vždy zdarma.
Nemám zájem zahajovat proces, z něhož bych měl přímý prospěch. To samozřejmě neplatí pro běžné pacienty, kteří přicházejí na kliniku z vlastní iniciativy, například na základě doporučení. U rodičů nemocných dětí navíc často pozorujeme zvýšenou citlivost, pocity viny a emocionální zranitelnost. Tyto stavy mohou vést k tomu, že rodiče souhlasí s léčbou, aniž by jí plně rozuměli nebo ji skutečně chtěli podstoupit, zvláště pokud věří, že by mohla pomoci jejich dítěti. Současně se může jednat o finančně náročnou léčbu.
Přesto jsem si s přibývajícími zkušenostmi stále jasněji uvědomoval, že navzdory těmto obtížím představuje léčba rodičů ve prospěch jejich dětí správný přístup. Postupně se mi tento princip začal jevit natolik přirozený, že jsem si později jen obtížně dokázal představit léčbu dětí bez současné harmonizace rodičů.
Jednou jsem na toto téma vedl diskusi se studenty v kurzu dětské čínské medicíny, který jsem vyučoval. Tehdy šlo pouze o podnět k zamyšlení a o způsob, jak zdůraznit význam vztahu mezi rodičem a dítětem a jeho dopad na zdravotní stav dítěte. Na klinice jsem následně začal léčit rodiče, kteří byli této myšlence otevřeni a sami projevili přání léčbu podstoupit – vždy však až ve chvíli, kdy o ni výslovně požádali.
V takových případech přichází rodič na kliniku samostatně a léčba je od počátku zaměřena na jeho individuální harmonizaci s předpokladem, že to následně přinese prospěch i dítěti. V té době jsem však ještě neměl jasnou představu ani konkrétní metodu, jak vědomě a strukturovaně pracovat se společnou harmonizací dítěte a rodiče. Myšlenka léčby rodičů namísto dětí tak pro mě zůstávala spíše zajímavým konceptem – podobně jako představa léčby pacientů se zavřenýma očima, aby všechny informace vycházely pouze z pulzu. Obojí představovalo vznešenou myšlenku, avšak jen s omezeným praktickým využitím.
Případ Dana a Rachel
Přibližně před rokem byl na kliniku přiveden jedenáctiletý chlapec jménem Dan. Několik měsíců trpěl očními tiky a podstoupil relativně krátký léčebný proces. Ve většině případů nedobrovolných svalových pohybů očí nebo jiných částí těla nacházíme nerovnováhu jaterní čchi a pulz často ukazuje na přítomnost vnitřního jaterního větru.
Léčba v tomto případě spočívala nejprve v rozptýlení vnitřního jaterního větru a následně v harmonizaci a podpoře jater. Po třech ošetřeních byl Dan ve výrazně lepším stavu a tiky postupně ustoupily.
Během čtvrtého sezení mě Danova matka Rachel požádala, abych v léčbě pokračoval, tentokrát kvůli alergiím, kterými Dan trpěl dlouhodobě. Po pěti dalších ošetřeních jsme však zaznamenali pouze částečné a dočasné zlepšení. Společně s Rachel jsme proto zhodnotili dosavadní průběh léčby a dospěli k závěru, že navzdory přechodnému zlepšení nedošlo k žádné zásadní změně Danova stavu.
Během následného rozhovoru Rachel uvedla, že by chtěla sdělit něco důležitého, co souvisí s jejím vztahem k synovi. V době těhotenství podstoupila prenatální vyšetření, jehož výsledky naznačovaly vysokou pravděpodobnost vážné vývojové vady plodu. Rachel tehdy prošla mimořádně obtížným obdobím, během něhož měla pocit, že dítě odmítá, a dokonce zvažovala interrupci, i když na ni již bylo příliš pozdě. Po třech dnech silného psychického vypětí se ukázalo, že výsledky testů byly chybné, a všichni si s úlevou oddechli.
Rachel vysvětlila, že tato zkušenost na ni hluboce zapůsobila a ovlivňovala její vztah k Danovi i po mnoha letech. Navenek působil jejich vztah zcela normálně, pod povrchem však stále obsahoval jemný, avšak přetrvávající prvek odmítání. Dan na toto nevědomé odmítání reagoval strachem a silnou potřebou zavděčit se matce, což v ní následně vyvolávalo další napětí a podráždění. Tím vznikal bludný kruh, který se neustále opakoval.
I když si Rachel tento vzorec postupně uvědomila a začala chápat jeho možný původ, brzy zjistila, že je silnější než její vědomá vůle a že jej nedokáže jednoduše změnit. Zde je důležité zdůraznit mimořádnou odvahu, kterou Rachel projevila, když dokázala otevřeně mluvit o něčem tak hluboce uloženém ve svém nitru – a to nejen přede mnou, ale i před vlastním synem.
Neustálý stav napětí, ve kterém Dan žil, vedl podle mého názoru k vytváření nadměrného vnitřního horka. To následně podporovalo zvýšenou ostražitost imunitního systému spojeného s játry a projevovalo se vznikem alergií. Stejný mechanismus pravděpodobně stál i za tiky, kterými trpěl na začátku léčby – ty odrážely období mimořádně silného napětí, které vedlo ke vzniku vnitřního jaterního větru.
Společná léčba matky a syna
Právě tehdy mě poprvé napadla možnost společné léčby Dana a jeho matky s cílem harmonizovat jejich vzájemný vztah. Myšlenkou bylo pokusit se propojit jejich čchi a prostřednictvím tohoto propojení obnovit rovnováhu. Nejprve jsem uvažoval o použití akupunkturních jehel propojených vodičem elektroakupunkturního přístroje, nakonec mi však tento postup připadal příliš mechanický a připomínal spíše laboratorní experiment než skutečnou léčbu.
Vzpomněl jsem si tehdy na starší manželský pár, který mě před lety navštívil na klinice. Jejich vztah byl hluboce narušen poté, co žena po dvaceti letech přiznala událost z minulosti, o níž její manžel do té doby nevěděl. Mezi oběma vznikla hluboká propast doprovázená depresí na straně manžela a pocitem bezmoci na straně ženy.
Při snaze obnovit mezi nimi harmonii jsem tehdy vycházel z principů teorie nebeských kmenů a pozemských větví. Leželi vedle sebe na oddělených lehátkách a každému z nich jsem zavedl jehlu do kmenového bodu toho druhého. Do určité míry totiž kmenový bod odráží základní frekvenci člověka a domníval jsem se, že by tato léčba mohla pomoci znovu sladit jejich vzájemné naladění. Výsledek však nebyl takový, jaký jsem očekával.
Na základě této zkušenosti jsem se nyní rozhodl, že léčba Dana a Rachel musí obsahovat skutečné fyzické propojení. Po konzultaci s elektroinženýrem jsme dospěli k závěru, že pokud je čchi určitým druhem elektrického pohybu nebo rezonance, není nutný přímý kontakt mezi jehlami – postačit by mohl samotný fyzický kontakt mezi oběma lidmi.
Na tomto základě jsem navrhl společnou léčbu matky a syna, během níž se po celou dobu drželi za ruce, aby mezi nimi mohlo dojít ke vzájemnému sladění.
Léčba probíhala následujícím způsobem. U Rachel byl diagnostikován vnitřní vítr v pozici pulzu jater. Vnitřní vítr zde představoval nestabilitu emocionální roviny jater a odrážel hněv a frustraci, které dlouhodobě prožívala. Z tohoto důvodu byla léčena bodem GV-16 (Fengfu), který byl v této terapeutické linii používán jako bod Gui spojený s játry a oblastí emocí, a to disperzní technikou.
U Dana byl diagnostikován vnitřní vítr v pozici pulzu ledvin, což odráželo hluboký strach a nejistotu, které v sobě nesl. Proto byl léčen bodem Co-11 (LI-11 Quchi) pomocí techniky odstraňování Gui. Po celou dobu léčby se Dan a jeho matka drželi za ruce.
Do příštího sezení Danovy alergie zcela zmizely. Toto setkání bylo zároveň naším posledním.
Čtyři modely společné léčby
Po této zkušenosti jsem začal být stále více přesvědčen o tom, že léčba rodičů může být v určitých případech prováděna společně s léčbou jejich dětí. Postupně jsem vytvořil určitý model práce a začal jej používat v klinické praxi.
Kdykoli dospěji k závěru, že obtíže dítěte souvisejí se vztahem mezi rodičem a dítětem, vysvětluji rodičům následující:
„V poslední době jsem začal kombinovat léčbu rodičů a dětí, abych zvýšil možnost dosažení hlubší rovnováhy u dítěte. Léčba rodiče není zaměřena na komplexní individuální terapii, ale pouze na podporu procesu harmonizace dítěte. Pokud vás tato myšlenka oslovuje, můžeme podobný přístup v budoucnu zařadit do léčby. Léčba rodiče je poskytována bez dalších poplatků.“
Ve všech případech, s nimiž jsem se dosud setkal, rodiče bez výjimky projevili ochotu spolupracovat. Během posledního roku jsem provedl desítky podobných ošetření a počet případů, v nichž společnou léčbu využívám, postupně narůstá.
1. Podobná léčba rodiče a dítěte
Jednou z možností je situace, kdy rodič i dítě trpí obdobným problémem a oba mohou být léčeni podobným způsobem. Typickým příkladem je dítě trpící úzkostí a strachy, jehož matka sama dlouhodobě zápasí s úzkostnými stavy. Matka svůj strach potlačuje a snaží se jej kontrolovat, zatímco dítě jej projevuje otevřeněji a často ve zesílené podobě.
V takových případech je léčba zaměřena na odstranění vnitřního větru spojeného s ledvinami a na uklidnění hlubokého strachu. Používá se například bod Co-11 technikou odstraňování Gui.
2. Léčba zaměřená na přijetí a adaptaci
Tento model se týká situací, v nichž dítě trpí určitou nerovnováhou, ale rodič není schopen tuto nerovnováhu přijmout a vytvořit pro ni prostor. Pokud dítě necítí přijetí, jen obtížně znovu nachází vlastní rovnováhu. Současně se u rodiče často rozvíjí hněv, odpor nebo odmítání vůči dítěti.
Typickým příkladem může být agresivní nebo násilně reagující dítě, které v rodičích postupně vyvolává podobně agresivní reakce. V takovém případě je dítě léčeno pomocí technik očištění a odstranění na emocionální úrovni, zatímco rodič je léčen zemským bodem meridiánu, který souvisí s léčbou dítěte. Použití zemského bodu pomáhá rodiči zmírnit vlastní reakce, obnovit stabilitu a přijmout nerovnováhu dítěte bez odporu.
3. Synchronizační léčba
Právě tento model byl nejvhodnější v případě Dana a jeho matky. V podobných situacích jsou rodič i dítě ovlivněni stejnou základní nerovnováhou, avšak každý jiným způsobem. Mezi oběma vzniká vzájemně propojený systém, v němž oba nevědomě přispívají k udržování problému.
Synchronizační léčba se snaží obnovit harmonii mezi oběma stranami a vytvořit nový způsob vzájemného naladění. Nejde pouze o léčbu jednotlivce, ale o léčbu vztahu samotného.
4. Léčba samotného rodiče
V některých případech přivádí rodič dítě na kliniku s přesvědčením, že problém spočívá v dítěti, avšak během diagnostiky se ukáže, že hlavní nerovnováha se nachází u rodiče.
Představme si například otce, který není schopen navázat porozumění se svou dospívající dcerou. Domnívá se, že její obtíže souvisejí s dospíváním a že potřebuje léčbu. Během rozhovoru a pulzové diagnostiky však vyjde najevo, že skutečným problémem je otcův hněv, frustrace a neschopnost vytvořit s dcerou harmonický vztah.
Takové situace jsou mimořádně citlivé. Rodič, který přivedl dítě na léčbu, často není připraven přijmout myšlenku, že léčbu potřebuje on sám. Proto musí být celý proces veden velmi jemně a postupně – v souladu s možnostmi a otevřeností samotného rodiče.
Co společná léčba přináší
Společná ošetření přinášejí pozitivní výsledky na několika úrovních. Na klinické úrovni se ukazují jako mimořádně účinná u velkého procenta případů. Na úrovni rodinných vztahů vedou rodiče k převzetí odpovědnosti za vztah s dítětem a k hlubšímu pochopení, že emocionální atmosféra rodiny se prolíná s fyzickým i psychickým stavem dítěte.
Pro mnohé rodiče představuje tento přístup významnou změnu pohledu. Dítě již není vnímáno jako někdo, koho je třeba „opravit“, protože je nevyrovnané, ale jako součást širšího vztahového pole, které ovlivňuje celou rodinu. Někteří rodiče, zejména matky, intuitivně chápou souvislost mezi emocionálním prostředím dítěte a jeho zdravím již před zahájením léčby. Přesto osobní zkušenost se společným ošetřením často přináší mnohem hlubší pochopení, které nelze jednoduše nahradit teoretickým vysvětlením.
U některých rodičů se právě tato zkušenost stává prvním skutečným setkáním s hloubkou čínské medicíny a vede je k tomu, že později sami požádají o komplexní léčbu.
Možnosti společné léčby a harmonizace dvou lidí prostřednictvím fyzického nebo jiného typu propojení otevírají oblast, která zůstává dosud téměř neprozkoumaná, přesto však nemusí být bez reálného základu. Nabízí se například otázka, zda by bylo možné podobným způsobem pracovat s celou rodinou – tedy s oběma rodiči a dítětem, případně s více dětmi současně.
Lze si představit také skupiny lidí spojených společnou činností nebo společným záměrem, například sportovní tým nebo posádku závodního člunu. Mohla by akupunktura prováděná u skupiny lidí sedících v kruhu a držících se za ruce ovlivnit jejich vzájemné naladění? Mohla by se čchi mezi lidmi chovat podobně jako v lidském těle, kde fyzická vzdálenost sama o sobě nemusí být překážkou toku a propojení?
Gui a emocionální vítr u dětí
Když jsem se poprvé setkal s konceptem Gui v čínské medicíně, vysvětlení odkazovalo na duchy zemřelých, kteří vstupují do lidského těla, způsobují nemoc a narušují normální tělesné funkce, především na psychologické a emocionální úrovni. Moje první reakce byla plná pochybností a vnitřního odporu vůči spojování medicíny a pověr. Připadalo mi, jako by čínská medicína, kterou jsem do té doby vnímal jako mimořádně propracovaný systém léčby, byla náhle smíchána s představami, jež jsem považoval přinejmenším za problematické.
Přesto mě toto téma zároveň fascinovalo. Podobně jako mnozí skeptičtí čtenáři, které pravděpodobně přitáhl samotný název tohoto textu, jsem i já pokračoval dál – opatrně a s jistou nedůvěrou. Začal jsem tento koncept zkoumat krok za krokem, téměř jako malé dítě, které je současně přitahováno i odpuzováno tím, co vidí před sebou.
Při každé příležitosti a s každou novou informací jsem se snažil tématu lépe porozumět. Současně jsem začal používat akupunkturní body určené k odstraňování Gui a brzy jsem zjistil, že v klinické praxi vykazují mimořádnou účinnost. To mou zvědavost ještě zesílilo a vedlo mě k hlubšímu hledání souvislostí mezi světem starověké medicíny, pozdější čínské medicíny a moderním jazykem, kterým dnes popisujeme psychologické a emocionální stavy pacientů.
Na jedné straně mi představa duchů připadala absurdní. Na straně druhé však tyto akupunkturní body fungovaly překvapivě přesně v případech, které starověcí Číňané označovali jako Gui. Co tedy tento fenomén skutečně představuje? Jak lze vytvořit vysvětlení, které by současně respektovalo staré texty a zároveň bylo srozumitelné modernímu člověku?
Odkud pojem Gui pochází
Téměř ve všech kulturách byly šamanismus a víra v duchy postupně vytlačeny na okraj společnosti, nikdy však zcela nezmizely. I v dnešní Číně mnoho lidí věří v existenci duchů a podobné představy byly běžné téměř ve všech tradičních kulturách. Pro pochopení významu Gui v čínské kultuře je proto nutné vrátit se do starověké Číny a k tradici uctívání předků.
Čínský společenský řád přisuzoval zemřelým předkům důležitou úlohu při zachování harmonie mezi světem živých a mrtvých. Mnoho vesnic bylo založeno na pokrevních a rodových vazbách a zesnulým předkům byla projevována mimořádná úcta. Připravovaly se pro ně obětní misky s rýží, pálilo se kadidlo a lidé se modlili za jejich přízeň a ochranu.
Jakákoli chyba v rituálu nebo zanedbání povinností vůči předkům mohly být chápány jako příčina jejich hněvu. Pokud přišla nemoc, sucho, povodeň nebo jiná pohroma, bývalo to často vykládáno jako narušení harmonie mezi světem živých a mrtvých. U emocionálních a psychických onemocnění se věřilo, že do člověka vstoupil neklidný Gui, který narušuje mysl a chování.
Léčba těchto stavů spočívala v různých rituálech zaměřených na vyhnání Gui. Jedním z nástrojů, které k tomu čínská medicína používala, byla i akupunktura. Když Konfucius formoval společenský řád Číny, tradice předků se stala pevnou součástí čínské kultury a její vliv přetrval po mnoho staletí.
Konfucianismus a taoismus se v Číně rozvíjely paralelně, každý však zdůrazňoval jiný aspekt lidské existence. Konfucianismus se zaměřoval především na společenský řád, rodinné vztahy a úctu k předkům. Taoismus naopak obracel pozornost člověka k přírodě, k pohybu čchi a k proměnám mezi jin a jang. Právě taoismus vytvořil filozofický základ, z něhož později vyrostla teorie čínské medicíny.
Do určité míry se tak práce s Gui postupně přesouvala ze světa šamanismu do oblasti taoistické filozofie a následně do samotné klinické praxe čínské medicíny. A právě zde se dostáváme k otázce, která je důležitá i dnes: jak je možné, že léčba zaměřená na odstranění Gui přináší tak výrazné výsledky zejména u dětí?
Jak se Gui projevuje v praxi
V klinické praxi se Gui projevuje třemi základními způsoby. Prvním je samotný symptom nebo způsob projevu obtíží. Druhým je celkové vyzařování člověka, zvláště výraz obličeje a očí. Třetím je diagnostika pulzu.
Projevy Gui jsou často spojeny se symptomy, které mají charakter ztráty kontroly nebo nepředvídatelnosti. Patří sem oční tiky, mimovolní pohyby těla, neovladatelné zvuky, noční děsy, silné strachy, různé formy obsesí nebo jiné projevy hluboké emocionální nerovnováhy. Ve většině případů je přítomen určitý stupeň vnitřní nestability a pocit, že člověk ztrácí kontakt se svým vlastním středem.
Zkušený praktik může Gui rozpoznat také z vyzařování Shen. V očích pacienta bývá patrný strach, panika, zmatení nebo zvláštní neklid. Někdy se zdá, jako by se v obličeji objevoval proměnlivý výraz – něco neuchopitelného, co se na okamžik ukáže a vzápětí zmizí.
Velký význam má také pulzová diagnostika. Pulz člověka trpícího Gui se výrazně odlišuje od běžných pulzových kvalit. Zatímco normální pulz vnímáme jako pohyb nahoru a dolů, zde vzniká pocit pohybu do stran, jako by se pod prsty šířila vlna nebo vítr. Pocit připomíná pohyb šířící se do stran směrem k palci.
Gui jako trauma
Po letech klinických zkušeností jsem začal stále více vnímat souvislost mezi tradičním pojmem Gui a tím, co dnes můžeme označit jako hluboké emocionální trauma nebo emocionální vítr. Oba stavy reagovaly na stejnou léčbu a oba nesly společné znaky vnitřní nestability, neukotvenosti a narušení Shen.
Gui lze chápat jako stav charakterizovaný pohybem, nestabilitou a nepředvídatelností. Podobné projevy často nacházíme u dětí, které prošly silným traumatickým zážitkem, jenž narušil jejich pocit bezpečí a vyvedl je z vnitřní rovnováhy. Děti jsou mimořádně citlivé bytosti a plod ještě mnohem více. Jejich schopnost cítit výrazně převyšuje schopnost chápat a racionálně zpracovávat zkušenost.
Představme si například těhotnou ženu, která uklouzne a spadne na břicho. Na okamžik prožije intenzivní strach o dítě, dokud neucítí jeho pohyb a nezíská jistotu, že je vše v pořádku. Matka se uklidní a pokračuje dál. Plod však tuto zkušenost může prožívat jinak. Nemá ještě schopnost situaci pochopit a uzavřít, a proto v něm může trauma dále přetrvávat.
Podobně jako pes, který byl ve štěněcím věku týrán a i po letech reaguje strachem na nataženou ruku, může i dítě nést hluboko uložený otisk dávného traumatu. Pokud není možné zkušenost vědomě zpracovat, stává se součástí charakteru a způsobu prožívání světa.
Právě zde lze nalézt spojení mezi starým čínským pojmem Gui a moderním chápáním traumatu. V obou případech vstupuje do života člověka vnější síla, která jej vyvede z jeho středu a naruší jeho schopnost návratu k vnitřní stabilitě.
Emocionální vítr: jazyk pro pacienty
V klinické praxi však není vhodné používat slovo Gui přímo před pacienty nebo jejich rodiči, protože okamžitě vyvolává představy duchů a nadpřirozena. Proto se v modernějším kontextu ukázal jako vhodnější pojem emocionální vítr.
Pacientům lze tento stav popsat několika způsoby.
Emocionální vítr je například možné přirovnat k balónku naplněnému heliem, který se vznáší několik centimetrů nad zemí. Protože není pevně spojen se zemí, rozhýbe jej i ten nejjemnější vánek. Člověk pak ztrácí schopnost nalézt stabilní emocionální oporu.
Jiný obraz připomíná člověka, který neumí dobře plavat. Spotřebovává obrovské množství energie, prudce pohybuje rukama, chaoticky dýchá, a přesto se téměř neposouvá vpřed. Čím více se snaží, tím větší strach a paniku prožívá.
Další přirovnání můžeme nalézt v dětské káče. Dokud se otáčí rychle kolem svého středu, zůstává stabilní. Jakmile však do jejího pohybu zasáhne vnější síla, začne ztrácet rovnováhu, opisovat stále širší kruhy a nakonec padne.
Kdy emocionální vítr vzniká
Na základě dlouholetých zkušeností jsem začal pozorovat výraznou souvislost mezi emocionálním větrem a minulým traumatem. U velké části pacientů bylo možné nalézt zkušenost, která předcházela vzniku obtíží a zanechala hlubokou stopu v jejich emocionálním systému.
Samotné pochopení této souvislosti bývá často prvním krokem ke zlepšení. Ve chvíli, kdy pacient nebo rodiče porozumí možnému původu obtíží, obvykle dochází k určitému uklidnění. Pokud existuje příčina, může existovat i cesta k řešení. Nejistota totiž organismus výrazně oslabuje, zatímco návrat pocitu smyslu a porozumění posiluje schopnost zvládat i náročné životní situace.
V prenatálním období patří mezi časté příčiny emocionálního větru silná úzkost matky, automobilová nehoda nebo situace těsně před ní, konflikty mezi rodiči, nechtěné těhotenství, obavy o zdraví plodu po problematických výsledcích vyšetření, pracovní stres nebo ekonomický tlak.
Během porodu může trauma vzniknout například při výrazném poklesu srdeční frekvence plodu, omotání pupeční šňůry kolem krku, komplikovaném průchodu porodními cestami, použití porodnických kleští nebo vakuumextraktoru či při aspiraci plodové vody. Zdá se však, že mezi císařským řezem a vznikem emocionálního větru neexistuje jednoznačná souvislost, přestože i tento způsob porodu může být pro dítě významně zatěžující.
V pozdějším dětství mohou emocionální vítr vyvolat konflikty mezi rodiči, rozvod, nemoc člena rodiny, sociální problémy sourozence, finanční tlak v rodině, úraz, hospitalizace, vloupání do domu nebo jiné silně stresující situace.
Podle mých klinických zkušeností vykazovala během let určitý projev emocionálního větru velká část pacientů, kteří přicházeli na kliniku. Léčba pomocí bodů určených k odstranění Gui se přitom opakovaně ukazovala jako mimořádně účinná.
Ve své podstatě představuje léčba emocionálního větru práci na hluboké emocionální úrovni, která v mnoha případech zasahuje samotný kořen problému. Jakmile se podaří obnovit vnitřní emocionální rovnováhu, začnou často spontánně ustupovat i fyzické příznaky, tedy větve onemocnění.
U dětí je tento proces obzvláště výrazný. Jejich obtíže ještě nebývají hluboce zakořeněné jako u dospělých, a proto často není nutné odděleně léčit fyzický symptom. Jakmile se podaří zasáhnout samotný kořen nerovnováhy, fyzické projevy mohou ustoupit velmi rychle.
Kde na toto téma navázat
Text pochází z knihy Phase of Wood – Chinese Medicine for Children, kterou Aram Tzayig věnoval čínské medicíně dětí. Je na něm dobře vidět, jak uvažuje a jak léčí: od pozorování vztahu mezi rodičem a dítětem přes etickou úvahu až ke konkrétní volbě bodu u lůžka.
Na téma navazuje stránka Body duchů v tradiční čínské medicíně a modul Duchovní dimenze v rámci postgraduálního studia, kde se probírá celá řada Bodů duchů podle Sun Si Miaa i jejich moderní výklad.
Máte zájem o studium tradiční čínské medicíny?
Zanechte nám svůj kontakt a rádi vám zašleme podrobné informace o studiu i o připravovaných přednáškách.